Silůvky kdysi a dnes

Vzpomínáme na Silůvky, vzpomínáme si rádi,

jaké před léty bývaly, za dob našeho mládí.

 

Silůvky milé Silůvky, vesničko naše rodná,

ležíš v překrásném údolí, kol lesy a pole plodná.

 

Ve stínu stromů zelených, chaloupky malé bílé,

ve kterých jsme v mládí prožili, krušné i radostné chvíle.

 

Na návsi stála zvonice, ke cti - slávě sv. Anny,

hlas zvonu se odtud rozléhal, po léta na vše strany.

 

Opodál v staré hospodě, jíž čas vryl mnohou vrásku,

našli tam naši dědové o hodech mnohý svou lásku.

 

Bývala tam též radnice, kde páni ouřad měli,

po vsi chodíval bubeník, vše jsme se dozvěděli.

 

A za potokem kousek dál, tam zas naše škola je,

která již dlouhá staletí, duše dítek svých pěstuje.

 

Pastýř na pastvu vyháněl, krávy i drobotinu,

denně to všechno honíval přes Klínky na Bejčinu.

 

Kolem vsi byly rybníky, Žabinec, Plouzek i Dolníček,

na březích hejna kachen - hus, ve vodě plno rybiček.

 

Nad poli žencům i oráči, krásný zněl skřivánků hlas,

louky i lesy kol voněly, když přišel jara čas.

 

Však co v minulosti bývalo, to dneska dávno není,

čas, neúprosný hospodář ten všechno i nás změní.

 

Koňmi se z polí kdys vozily, mandelů fůry jak hory,

dnes však po lánech zcelených jezdí se jen traktory.

 

Zmizela úzká políčka, už nezní zpěvy ženců,

a o dožínkách neuzříš z klásků pletených věnců.

 

A také chlapci, děvčata se dnes už jinak strojí,

dneska už jenom o hodech uvidíš stárky v kroji.

 

Na asfaltové silnici se neumažeš od bláta,

po návsi se už nehoní slepice ani housata.

 

Čas změnil celé Silůvky, už nejsou jako dřív byly,

místo těch bílých chaloupek stojí dnes krásné vily.

 

Zmizely cesty i pěšiny, které jsme tak dobře znali,

po kterých naši předkové tak rádi chodívali.

 

Ve stájích nebučí kravičky, neslyšíš kroky koní,

na dvorech místo hnojiště jen květy všady voní.

 

Už nevolá pastýř - bubeník, lidé jsou sobě cizí,

místo svých besed - setkání, sledují televizi.

 

Však tisíc let tu již stojí ves, po desítky generací,

kdo prožil tu jen roků pár rád se sem znovu vrací.

 

I slzu uzříš v oku těch, kdo u zvonice klečí,

když o pouti vroucně modlí se, tou krásnou českou řečí.

 

Jen buďme hrdí na svou ves, je krásná mezi všemi,

byť mnohokrát ohněm spálena, zaváta závějemi.

 

Važme si té své vesničky, mějme ji všichni rádi,

neboť zde jsme se zrodili, prožili svoje mládí.

 

k 700. výročí trvání obce kronikář Zdeněk Škorpík, 1997

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode