Mlýny

V okolí Silůvek bývala celá řada mlýnů, kam se jezdívalo na mletí, když už domácí stoupy a kadluby dosloužily.

Nejdříve se jezdívalo do panského mlýna v Dolních Kounicích, na řece Jihlavce, který museli poddaní v rámci roboty udržovat v provozu. Tento mlýn míval čtyři složení – mlýnská kola, na spodní vodu. Velká voda, nebo jarní tání často odnesla splav, poškodila náhon, šlajsnu, či dokonce mlýnská kola.

Po zrušení nevolnictví roku 1781 a po zrušení roboty v roce 1848 přešly mlýny do soukromých rukou a bylo na rolníkovi, kde si své obilí nechal semlít.

Ze Silůvek se jezdilo do mlýna nejčastěji dále do Dolních Kounic, ale také k Babákům, nebo Procházkům do Moravských Bránic, kde byly malé mlýny na vrchní vodu na potoce Losarka. Zadržená voda v rybníku nad mlýnem umožnila na pár hodin denně roztočit mlýnské kolo.

Jezdilo se také do Stříbského mlýna u Ivančic, který byl výkonnější a měl celoroční provoz. Mletí v tomto mlýně bylo obyčejně spojeno s týdenními trhy v Ivančicích, kde rolníci prodávali své produkty. Tento mlýn byl po povodni 2. února 1862 p. Kašparem Mácou přestavěn a zmodernizován. Mlel i obchodní mletí. To znamená, že rolník přivezl fůru obilí, mlynář je zaplatil a potom prodával mouku těm, kteří neměli své obilí, nebo také pekařům.

Do mlýnů se jezdívalo také k Procházkům do Radostic a do Spáleného mlýna na říčce Bobravě. Jak vidět, všechny mlýny byly vodní, ve všech mlýnská složení mlela zrno na mouku, ze které hospodyně pekly vonící chléb.

Je však posmutné vzpomenout na osudy těchto lidských pomocníků, jejichž kola po staletí svým klapáním odměřovala čas a kde se i v dobách největší bídy trochu mouky pro nejpotřebnější vždycky našlo.

Babákův mlýn je již zbořen, Procházkův mlýn přestavěn, v Radostickém je skladiště, ze Stříbského je malá vodní elektrárna a penzion pro pohozené pány. Mlýn v Dolních Kounicích mlel nejdéle, vzpomínám kolik koňských povozů z celého okolí před ním stálo a čekalo na semletí. V kounickém mlýně „U Matýšků“ bylo možno si počkat na mouku z vlastního obilí. Jinde se měnilo obilí za mouku s doplatkem a vývažkem. Vývažek znamenalo, že rolník přivezl do mlýna 50 kg obilí + 1 kg na pytel. Zpět mouku a otruby celkem 50 kg včetně pytlů.

Po větších mlýnech na řekách chodívali krajánci, se symbolickým pytlem a holí. Pomocníci pantáty mlynáře. Ti pobývali v místnosti zvané „šalanda“, kde se též čekalo na mletí. Tam bývalo vždy veselo.

Při mletí obilí je na každý druh mouky jiná stolice. Jiná na žito, jiná na pšenici, jiná na kroupy, které se omílají z ječmene a též jiná na prosnou kaši.

Mouka na chléb a buchty prochází mlýnskými kameny celkem 7x. První mouka je „vejražka“, potom krupice, krupičková mouka, nulka, hladká, mouka, krmná mouka a otruby. Pokud ve mlýnech nebývaly výtahy, muselo se obilí a mouka nosit po schodech 7x dokola nahoru, než byla mouka hotova.

Ve mlýnech se také šrotovalo obilí pro dobytek. Zvláště pro panské stáje. K tomuto účelu byl na dvoře v Pršticích zřízen mlýn, zvaný volový. Kde nebyla vodní síla, poháněl mlýnskou stolici žentour roztáčený párem volů. Tak se na dvoře v Pršticích šrotovalo obilí na „volském mlýnu“ i pro dvůr barona Gaymana v Silůvkách. Silůvečtí za to museli dodávat krmení pro prštické voly z obecního pastviska. Dodnes se tomuto pastvisku říká „Volův kopec“. Snad všichni víte, kde to je.

Dnes je ovšem už všechno jinak. Mouka se mele ve velkomlýnech na elektrický pohon v Kyjově a v Brněnci. Pro dobytek jsou zřízeny výrobny krmných směsí, z nichž nejbližší je v Oslavanech. Obilí do nic dodávají družstevní sila, která jsou v Chrlicích a Oslavanech.

Oko i srdce poutníka potěší, setká-li se ještě dnes se starobylým mlýnem, jehož kola se dosud nezastavila. Jako v Tavíkovicích, nebo ve Slupi. Pod jejich střechou vás milé vzpomínky zavedou do časů, kdy naši předkové si přivezli k panu mlynáři semlít mirčičku obilí, aby čerstvý chléb zavoněl na prostřených stolech jejich domovů.

© 2008 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webu zdarma s WebnodeWebnode