Silůvecké cihelny
V začátcích osídlení krajiny bývaly téměř všechny stavby na vesnicích dřevěné, z netesaných klád – kruplů. Byly zakryty slaměnými došky.
Takové domy podléhaly často požárům, při nichž mnohdy shořela i celá vesnice.
Obyvatelé se proto naučili stavět svá obydlí z nespalného materiálu. Kamenných podezdívek a nepálených cihel – vepřovic.
Nejprve si pořídili dřevěné formy na cihly, a potom v obecním hliništi uhnětli bláto a nadělali si cihel na celý dům.
Musela to být kvalitní cihlářská hlína – žlutice, blízko voda a mohlo se začít. Do bláta se přidávaly i plevy – nejlépe žitné. Forma se vysypala bílým pískem z Kopajny, naplnila blátem a potom se cihla vyklopila na rovnou zem, kde na slunci vysychala. Suché cihly se pak uschovaly do přístřešku, aby nerozmokly. Za tři měsíce bylo již cihel na celý dům.
První taková cihelna v Silůvkách bývala u stodoly barona Gaymona, za nynějším domem p. Zdeňka Stehlíka č. p. 245.
Po roce 1763 se stalo toto místo soukromým majetkem a občané si museli cihly dělat v novém obecním hliništi „Stání“, blízko Jakšova křížku směrem ke dráze.
V obou případech šlo jen o hlinitý břeh s bělinou – cihlářskou hlínou a blízký vodní zdroj – potok, na zvlhčení hlíny.
Se započetím stavby dráhy roku 1868 bylo však i tam těžení hlíny zakázáno.
Proto si obec postavila první opravdovou cihelnu i s pecí na pálení cihel u Hlubokého, neboli dolního rybníka.
Tam si občané mohli buď sami dělat sušené cihly – kotovice, nebo jim je cihlář vypálil.
Pálené cihly se používaly tam, kde byla zeď vystavena dešti. Bylo to na táflované zdi, na štíty domů, na klenby sklepů.
Z těchto cihel je postaveno nejvíce starších domů, chlévů a stodol v obci. Také obě školy a bývalá zvonice na návsi.
Z cihel na zvonici lze vyčíst, že byly vyráběny v červnu, podle otisků nezralých jahod na cihlách, a že cihlář tam měl sebou menšího psa, podle otisků stop na cihlách. Tuto cihelnu koupil od obce roku 1897 Josef Škorpík č. p. 43.
Výroba cihel zde zanikla po první světové válce, poněvadž majitelé pozemků nad hliništěm p. Eduard Zoufalý č. p. 30 a Václav Zoufalý č. p. 31 zde nechtěli další těžbu hlíny povolit. Několik roků se ještě hlína do cihelny dovážela.
V té době také zahynul v cihelně neznámý bezdomovec, který zde přespával.
Po druhé světové válce v roce 1945 zůstalo ve vesnici i kolem ní spousta munice, která byla posbírána a v peci staré cihelny odpálena. Tak zanikla již třetí cihelna v obci, na jejíž cihly se značkami nejčastěji J. Š. můžete při bouračce, nebo přestavbě staršího domu narazit.
Čtvrtou cihelnu zřídil podnikatel J. Vítámvás z Prštic v údolí potoka pod Réžem, u Hájkových koutů.
Byla tam výborná hlína, i dost vody. Také svědomití cihláři p. Sládek a p. Jedlička. Oba měli po pěti dětech. V cihelně nebyla nikdy elektřina. Obytný dům v cihelně měl č. p. 171.
Z této cihelny chodily denně děti do školy do Silůvek i do měšťanky do Dolních Kounic. Jejich rodiče pak v neděli do kina do sokolovny v Pršticích, které v té době zahájilo provoz.
V této cihelně se vypálilo mnoho dobrých cihel, poslední várka v dubnu 1945, kdy cihlář Jedlička i se svou početnou rodinou odešel osidlovat pohraničí do Pravlova.
V cihelně byl vykopán bunkr, v němž přežilo frontu roku 1945 asi 60 lidí.
Po válce byl v cihelně zřízen státní včelín, který ošetřoval volyňský Čech V. Brynda.
Tak skončila éra místních cihelen v obci, aby je nahradily moderní kruhové cihelny v Dolních Kounicích, Ivančicích a Kohnova cihelna v Brně. Tam už se vyráběla i křidlice, která postupně nahradila slaměné došky vesnických domů.